Opravdová odvaha ve stínu války - Hovorany 1945

Druhá světová válka přinesla do života milionů lidí strach, utrpení a nejistotu. V těchto temných časech však vyvstali jedinci, kteří se nebáli riskovat své životy, aby ochránili druhé. Tito hrdinové, často bezejmenní a zapomenutí, se pouštěli do ilegální činnosti, která zahrnovala ukrývání pronásledovaných, pašování důležitých informací či organizaci odporu. Každý čin byl spojen s obrovským rizikem – jediná prozrazená informace mohla vést k zatčení, krutým výslechům či okamžité vraždě. Přesto v sobě našli odvahu čelit nepředstavitelnému nebezpečí, poháněni smyslem pro spravedlnost a touhou zachovat lidskou důstojnost. Tento článek přináší příběh o manželech Holešínských, jejichž odvaha zůstává inspirací i dnes a připomínají, že skutečná odvaha není otázkou času ani okolností, ale volby postavit se za to, co je správné, bez ohledu na osobní cenu. A o statečnosti občanů Hovoran a zaměstnanců lignitového dolu, kteří v době okupace zachovali tajemství a pomohli záchraně životů.

Štěpán Grombiřík - vzpomínka

Když v roce 1944 bylo jasno, že nacistické Německo prohraje válku, uvažovali jsme o tom, že bychom mohli zřídit úkryt pro obyvatele, ohrožené průchodem fronty. Muselo se to stát bez vědomí vedoucího dolu Všemoc Boží, který byl nacista a jen zmínka o tom, že by mohlo Německo válku prohrát byla nebezpečná.Já jsem tehdy zastával funkci důlního manipulanta, a tak bylo na mně, abych tuto myšlenku realisoval. Muselo se to stát ilegálně, bez vědomí šéfa a pokud možno, kde je nejmenší nadloží, a kudy by se dalo sejít do dolu bez prozrazení. Volba padla na dolové pole ,,Manfred”, které sousedilo s humny řadových domků. Protože jedním z překopářů byl syn pana Jakuba Holešinského a i jeho druhý syn Štěpán pracoval na dole, byla zaručena okolnost, že provádění se neprozradí. Já jsem prorážku do jejich sklepa zaměřil a překop jsme započali v květnu 1944 a ukončili v listopadu téhož roku. Směny jsem vykazoval na údržbě dolu. Pak bylo započato se zřizováním ubikací. Byly to komory 3 m široké a 10 m dlouhé. Do jednoho se mohlo uložit 15-20 lidí. Na zřízení pryčen bylo spotřebováno 10m3 prken., které jsem rovněž vykazoval na údržbě. ( Uvádím to proto, abyste si uvědomili nebezpečnost tohoto podnikání.) Těchto komor bylo celkem 10. Kdysi v lednu 1945 se sešel ilegální Národní výbor, já jsem od něj dostal úkol ( jako jeden z členů NV) postarat se o úkryt ohrožených obyvatel Hovoran. Chtěl bych vyzvednout solidaritu naších havířů, kteří věděli o tomto díle a nikdo mě neprozradil.

Pak přišel 13. duben, kdy se do ubikací nastěhovalo asi 200 lidí. Jaký byl průchod fronty ukazuje ta okolnost, že na území naší obce padlo 102 sovětských vojáků. Brzy po průchodu fronty, přišel k nám spisovatel J. Marek a profáral se mnou štolu i komory a napsal knihu ,,Vesnice pod zemí”. Pak jsem nechal překop zavalit. Výdřeva byla všechna vytrhána a protože překop byl ražen v pevné půdě, je možno, že prostor není hermeticky uzavřen a propouší CO2 z nerubatelného výchozu sloje, který se asi neprovalil. aby bylo zabráněno výronu těchto plynů, bylo třeba otevřít zadní čelo starého sklepa a zřídit protiplynovou zeď z dubových polen metr dlouhých, na cementovou maltu, protože je vyloučeno, aby CO2 unikal jinudy, než profilem překopu, vzhledem k tomu, že zemina v které byl ražen byla kompaktní - bez trhlin.

Zdeňka Trachtulcová - vzpomínka

Do dolů mohl každý občan Hovoran, kerý neměl doma sklep nebo nemohl najít jiný vhodný úkryt. Rodiny sbalily jen to nejnutnější a docházaly postupně k domu Holešinských. Tetička Holešinská byla považovaná za ,,polodochtora", protože uměla napravovat různé vyklúbené končetiny a pomáhala uzdravovat občany celéj dediny. Jak měl nekdo úraz, hned sa jelo k tetičce Kači. Vstupní chodba byla přikrá, vykopaná v miligru (jemný písek). Nebyly tam schody, tak sa sjížďalo až dúle, do štóly. Ve štóle byla tma, svítilo sa svíčkama a hornickýma kahanama. Byly tam komory, v nich palandy a sláma. Lidé si věčinů donésli potraviny, léky, nekeří aj peřiny, teplé oblečení a další důležité věci. Muži, ženy a děti tam byli ukrytí víc dní, malé děti plakaly. Jídla bylo málo. Věčinú všecí seděli a spali, ale také si vykládali, občas aj zpívali, modlili sa a netrpělivě a s obavama čekali na osvobození. Přes jamu, kerá byla blízko povrchu, bylo slyšet, co sa děje nad nama. Na povrch sme sa odvážili, enom když sme chceli na záchod, ale víc sme využívali společnú jamu, kerá byla pro tyto účely vykopaná. Aj ten kúsek cesty ze sklepa na dvůr Holešínských mohl byt osudný. Do vesnice, do svých domů chodili muži, keří chceli popravit (nakrmit) dobytek a další domácí zvířata. Bylo to nebezpečné, riskovali svoje životy. Občas donésli aj nejaké jídlo, pití a hlavně nové zprávy o průběhu bojů.

Ludmila Hykšová - vzpomínka

Moc nás to v krytu nebavilo, a proto sme sa šli podívat navrch. Vedla mňa stál kamarád Laďa Vodička. Měl dalekohled, asi záblesk způsobil, že odněkáď přiletělo velké množství kulek, keré naštěstí přeletěly nad našima hlavama. Nastal úprk do dolu. Po tejto zkušenosti sme už rači nevycházali.

Hovorany byly osvobozeny 16. dubna 1945 a obyvatelé tak mohli úkryty opustit. Dnes se zdá, že se podobná odvaha a obětavost z lidských srdcí vytrácejí. Kde jedni riskovali vše pro cizí život, jiní dnes váhají obětovat i zlomek svého pohodlí.

Pokud máte zájem o další příběhy z doby okupace, můžete si zakoupit knihu Ireny Ivičičové - Hovorany v Protektorátu Čechy a Morava, ze které jsme převzali tyto vzpomínky.

Knihy k zakoupení : https://1url.cz/@knihy-hovorany