Havarijní signalizace - po potopě 1970

Po havárii v závodě Dolu Dukla v Šardicích, kde po průtrži mračen došlo k nebývalému rozvodnění místního potoka, a vniknutí povrchových vod do důlních děl a zatopení celého dolu, byly hledány cesty, jak podobné nehodě předejít a jak také včas informovat důlní osazenstvo o nebezpečí.Kromě opatření technického rázu, která nařídila Státní báňská správa a opatření která provedlo vedení podniku, zaměřila se pozornost především na co nejrychlejší a nejspolehlivější způsob informování důlního osazenstva a jeho odvolání z dolu. Po vyzkoušení několika různých způsobů se ve dvou závodech nejvíce ohrožených průvaly vody ustálil způsob světelné signalizace.

Prvním předpokladem systému bylo, aby byl včas o hrozícím nebezpečí informován dispečer. Proto byly na všech povrchových tocích, které protékaly územím, kde se dolovalo a mohlo dojít k ohrožení provozu, zabudovány elektrické sondy, které signalizovaly do dispečinku příslušného závodu stav hladiny v potoce. Signalizovány byly dva stavy. Zvýšení hladiny a stav ohrožení. Při signalizaci zvýšení hladiny obvolával dispečer všechna pracoviště, informoval je o stavu a určoval útěkové cesty. Osádky však ještě pracoviště neopouštěly. Teprve přisignalizaci stav ohrožení dal dispečer pokyn k opuštění pracoviště a vyfárání. Dělo se tak světelnou signalizací. Tímto způsobem bylo zabezpečeno včasné odvolání lidí. Všechna pracoviště v dole byla vždy ještě před jejich obsazením vybavena elektrickým osvětlením. To pak bylo společně s ostatním osvětlením a elektrickými spotřebiči (např. kombajn, pásový a hřeblový dopravník) připojeno přes rozvodny na kmitový generátor, který byl umístěn v panelu dispečinku a který vypínal a zapínal v určitých intervalech přívod elektrické energie. Tohle opatření tedy nebylo možné přehlédnout. V celém dole bylo osvětlení řešeno tak, aby světelné zdroje byly viditelné vždy z každého místa v dole. Vždy by tak mělo být vidět alespoň jedno světlo. Dispečer měl možnost volit tři kmitové frekvence v násobcích devíti. Byly to frekvence 9x, 18x a 27x za minutu. Tak vznikla možnost rozlišení tří druhů ohrožení. Pro signalizaci byly vypracovány směrnice, které určovaly, že zkouška signalizace se prováděla každé pondělí v 8 hodin na ranní směně, a to frekvencí 18 kmitů za minutu. Při této zkoušce byli všichni pracující povinni ohlásit dispečerovi, že signalizace na jejich pracovišti je v pořádku. Tím se současně osazenstvo dolu učilo reagovat na tento způsob vyhlašování poplachu a psychicky udržovalo ve stavu hrozícího nebezpečí.

Směrnice dále určovala, že frekvence 9 kmitů za minutu je určena pro ohrožení dolu vodou, zatímco frekvence 27 kmitů je vyhrazena pro ostatní druhy havárií. Celý důl byl v zásadě rozdělen na okruhy, které byly souhlasné s větrními odděleními. Tím bylo dosaženo toho, že v případě havárie šlo odvolávat osádky buď postupně nebo podle ohrožení najednou, podle toho, jak dispečer zapojoval jednotlivé oblasti na kmitový generátor. Osádka byla povinna ihned, jakmile začalo světlo blikat, ohlásit se nejbližším spojovacím prostředkem v dole na dispečink, kde ji dispečer určil útěkovou cestu. Poněvadž dispečer v první fázi likvidace nehody měl mnoho hovorů a starostí s odvoláváním osazenstva a určováním útěkových cest v souladu s havaríjním plánem, nemohl si vést dostatečné písemné poznámky. Tento nedostatek byl odstraněn tím, že byl v dispečinku zabudován magnetofon, který se automaticky zapojoval ihned, jakmile byla zapnuta signalizace. To umožňovalo rekonstrukci případu. Pro jistotu správné signalizace byla v dispečinku zabudována rovněž zpětná signalizace, informující o správném chodu signalizace v dole.