Potápěči HBZS na dole F. Šušák v Kyjově - 1961

Po ukončení těžby na dole František Šušák v roce 1961, se důlní voda začala používat v místních šroubárnách a sklárnách. V současnosti šroubárny důlní vodu neodebírají a sklárny pouze v omezeném množství. Po ukončení těžby byla provedena úprava dolu tak, že důl tvořila jen bývalá těžní jáma František Šušák a důlní chodba ražená v lignitové sloji, v jejímž podloží se nachází tekuté písky. Všechna bývalá rozsáhlá důlní díla byla zazděna.

Důlní chodba je vyztužena betonem, betonovými stropnicemi a pažnicemi v obdélníkovém průřezu 1,4 x 1,6 m. Od těžní jámy jde důlní chodba do úpadu směrem k vrtu S 300 o průměru 0,9 m. Voda byla čerpána vrtem S-300. Tento vrt není nijak upraven pro fárání a není schůdný ani nouzově. Trvalý přítok vody udržoval hladinu vody běžně 4 metry nad ústím chodby v těžní jámě František Šušák. Obvodní báňský úřad v Brně evidoval tuto chodbu jako důlní dílo a předepsal proto každý rok fyzickou kontrolu. Před touto akcí byly učiněny dva čerpací pokusy snížit hladinu, ve snaze důlní chodby zpřístupnit. Nepodařilo se. Proto byli přizváni potápěči Hlavní báňské záchranné stanice (HBZS) Ostrava.

PŘÍPRAVA:   Vzhledem k délce důlní chodby nebylo možné riskovat průzkum celého důlního díla. Proto pracovníci skláren vyčerpali maximální možné množství důlní vody aby bylo vše připraveno k prvnímu průzkumu.Jako nástupní prostor pro akci sloužila malá jámová budova a základnou se stal záchranářský autobus. Akce probíhala 19. ledna 1968, kdy teplota byla 4°C. První průzkumná četa použila obvyklé dvouhodinové dýchací přístroje. Záchranáři slezli po žebřících šachtou a zjistili zde 1% CO2, a 19% O2 a stopově sirovodík. Protože byl přístup do chodby volný, postupovali zde podle předem domluveného programu. Došli až 125 m od jámy. Během postupu byli neustále spojeni se základnou hlasitým důlním telefonem. Hlásili složení vzdušnin, místa odběru vzorku a pramenů a stav výztuže. Kromě toho odebrali vzorky betonu, prováděli vrypy do betonu a natáhli telefonní linku pro potápěčský telefon. Ve vzdálenosti 125 m kde průzkum končil, dosahovala voda 0,3 m pod strop. První průzkum trval 2.5 hod.

VYBAVENÍ:   Po průzkumu nastoupili potápěči v potápěcích přístrojích. Byli oděni v suchých oblecích s gumovými rukavicemi. Přístroje byly osazeny třemi sedmilitrovými láhvemi se stlačeným vzduchem. Přístroje byly vybaveny dvoustupňovými automaty PL - 40 a celoobličejovými maskami.Průzkum pod vodou prováděla dvojice potápěčů, která byla spojena telefonem konstrukce HBZS. Toto spojení umožňovalo jednak domluvu potápěčů mezi sebou, jednak s návodčími, kteří je zajišťovali a také se základnou na povrchu. Jako doplňující vybavení měla dvojice důlní sebezáchranný přístroj, který by v případě nutnosti umožnil bezpečný návrat zpět i při poruše potápěcího přístroje.Dobré vybavení jistě nemalou měrou přispělo k bezpečnému provedení úkolu, který doposud v potápěčské praxi neměl obdoby.

PONOR: Potápěči nasadili své přístroje ve 125 m od jámy. Zde také zůstali dva návodčí a četař. Návodčí čekali v plné pohotovosti plně vybaveni jen na příkaz četaře k ponoru a by provedli svůj případný úkol. Spojení telefonem zajišťoval četař. Telefonní kabel sloužil současné také jako vodící šňůra pro potápěče. Před nástupem k ponoru bylo zakázáno jakékoliv mluvení do telefonu z důlní, nebo povrchové základny. Telefonu směli používat jen potápěči při hlášení zajímavých věcí o průzkumu, nebo dotazech na vzdálenost, kterou urazili. Pohyb potápěče v tak stísněných prostorách, kdy nemůže plavat a musí být tak přetížen, aby nenarazil do stropu, je neobyčejně namáhavý a mluvení do telefonu, nebo poslouchání dotazů a zbytečných příkazů porušuje rytmus dechu, což při velkých odporech potápěcích přístrojů může snadno vést k dýchací krizi. Kontrola potápěče je nejlepší právě odposloucháváním jeho dechu a ostatních zvuků, či náhodných poznámek, vedených mezi sebou zasahující dvojicí potápěčů. Po zopakování náhradních signálů pro případ poruchy telefonu se potápěči zanořili a postupovali zatopenou důlní chodbou . Po absolvování prvních třiceti metrů oznámili, že důlní chodba je je zatopena vodou až pod strop a že se lepší viditelnost, která byla zpočátku nulová. Po dvaceti minutách hlásili, že důlní chodba prudce zatáčí vpravo, že doposud nezjistili žádné porušení výztuže a že viditelnost je tři metry. Zhoršuje se jen, když se zastaví na postupu. Vzápětí ohlásili, že narazili na kovové síto postavené napříč chodbou. Když jej odsunuli, nalezli za ním kabely a v bezprostřední blízkosti bylo slyšet čerpadla. Na počvě byly kolejnice a pražce. byli tedy u cíle své cesty a pronikli do vzdálenosti 325 m!

NÁVRAT:   Protože v té době spotřebovali již třetinu zásoby vzduchu, dostali příkaz k návratu. Zpáteční cesta proběhla bez zvláštních příhod. Za zmínku stojí zjištění, že zpáteční cesta byla o pět minut kratší, avšak spotřeba vzduchu byla u obou potápěčů větší o 40%. Potápěči byli unavení, prochladlí, jejich dech byl hluboký a bez větších přestávek mezi vdechem a výdechem. Potápěč nesmí nikdy spotřebovat plnou polovin zásoby vzduchu na cestu tam při průzkumech důlních chodeb a jeskyní. Pro tyto účely musejí být tyto přístroje vybaveny také snadno dostupným kontrolním manometrem. Akce skončila, úkol byl splněn, důlní chodba byla profárána, potápěči vytvořili mimořádný výkon: V zatopené důlní chodbě prošli vzdálenost 650 m.

Záchranář, Archiv JLD,Osobní archívy.